Pražské zastoupení Biografu 16

Navázali jsme spolupráci s pražským filmovým nadšencem, Petrem Buňatou, který v případě zájmu o projekci v Čechách ochotně dojede se svým setem letního kina (plátno vlastní konstrukce). Nejedná se sice o retrobus Barkas, avšak i Petr promítá z klasických kopií, které si pro svá kina půjčuje z našeho archivu.

Samotné sdružení Postřeh si nechává kina v rozumném dojezdu svého veterána, tedy kraje moravské a slezské (+ 2 výjezdy na Liberecko/Ústecko) a letní kina v samotném historickém centru Prahy.

V případě zájmu o pana Buňatu kontaktujte na petr.bunata(zavináč)seznam.cz

Zaváděcí pásy 16mm FOMA

V roce 2011 byla díky naší iniciativě obnovena výroba českých zaváděcích pásů zn. Foma. Všichni nadšenci do 16mm projekce si mohou zakoupit 150m role přímo od výrobce, z vyrobené várky pro náš filmový archiv stále skladem určitá část materiálu zbyla.

Odběr menší metráže je možný také u nás, avšak s přirážkou necelé koruny na 1 metr (musíme zaúčtovat dopravu z Hradce Králové a čas, který odměření specifické délky zabere).

Tento blank byl vyroben tak, aby netrpěl starými dětskými nemocemi. Je pokryt velmi necitlivou emulsí, která, narozdíl od starších blanků, na světle nezčerná!

K zakoupení na eshopu FOMA, menší metráže dle přání i u nás (museli jsme odebrat velké množství, aby se vůbec výrobní linka vyplatila rozjet, proto přebytek taky nabízíme).

Lidé okolo letního kina a filmového klubu (kontakty)

S nápadem letního kina přišel Petr Navrátil v ochotnickém spolku v Hradci nad Moravicí. Během půl roku se ho podařilo realizovat díky zapojení většiny místních ochotníků.

Promítačky, ozvučení a distributory zajistil Richard Vacula, který projekce také dramaturgicky vede.

Po uvedení Letního kina do života získal tento projekt značnou popularitu, vznikla poptávka po stabilním celoročním filmovém klubu, takže se dá říct, že se do našeho analogového promítání zapojili téměř všichni nadšenci z Hradce nad Moravicí i širokého okolí. Pomáhají lidé propojení studentským magazínem Postřeh, Ochotnický spolek Na Podolí, Hasiči, ale i spousta mladých nadšenců, kteří se chtějí podílet na filmovém klubu.

Nemůžeme opomenout také místní kino v Národním domě, jehož vedení i lidé nám maximálně vycházejí vstříc.

Pokud Vás cokoli zajímá, nebo máte zájem o projekci kdekoli v terénu na 16mm promítačkách, kontaktujte Richarda Vaculu:

739 767 122, kino(zavinac)postreh.com

Cesta za letním kinem v Hradci nad Moravicí

V pátek 13. srpna jsme uskutečnili druhé letní promítání s filmem Obecná škola. Přišlo přibližně 300, převážně mladých lidí. Pro zvědavce popustím pár informací, jak vlastně celé letní kino vzniklo.

Začalo to přibližně před rokem. S ochotníky zkoušíme v místním Národním domě, kde je mimo jiné docela velké promítací plátno, za nímž je scéna divadla (plátno se dá přes kladky zvednout). Napadlo mě, že bychom mohli rozšířit činnost spolku o promítání, protože než se nacvičí hra, trvá to přibližně půl roku, pak se několikrát zahraje a tímto přínos ochotníků pro místní bohužel končí…

Nastal problém číslo jedna – čím promítat. Vyřešen. Dataprojektor. Kde promítat? Hradecké kino. Jenže pak přišel problém číslo dva – práva na promítání DVD se přidělují většinou těm největším hovadinám a poplatek pro klubová promítání je 1500 korun minimálně, často si pak distributor určuje vstupné, kolik procent z něj odvede. A vzhledem k tomu, že město Hradec nad Moravicí přispělo na celoroční chod divadla 3000 korun, po dvou promítáních by bylo po všech volných penězích. Udělali jsme tedy jedno promítání jen pro nás, ochotníky, jestli to svedeme. Povedlo se. Ale právě kvůli cenám promítání na nějaký čas usnulo.

Až jednoho dne řekl Petr Navrátil v Green baru po zkoušce osudnou větu – já bych šel do letního kina. Padla otázka – kde? Jednoduchá odpověď – na zámku. Na červeném nádvoří. Je to ideální prostor a navíc správce zámku je normální chlap, který se nebrání novým nápadům. Ostatní: na zámku? Ale víš, jaké jsou pálky za pronájem? Odpovídám – podle mě je to dobrý nápad a správce poskytne prostor zdarma.

Já sám jsem pochopitelně tak natvrdo přesvědčený nebyl, ale pokud je třeba přesvědčit ostatní… Měl jsem pak v následujících měsících smůlu a správce jsem několikrát nezastihl. Takže celé promítání stále viselo na otazníku, jestli bude kde promítat. Rozhodli jsme se sepsat grant, ze kterého by se zapůjčila profi technika. A přišla další rána – grant nebyl schválen. Odůvodnění: nebylo uvedeno, jaké filmy se budou promítat. Nepomohlo ani doporučení města Opavy – odboru školství.

Letní kino bylo opět pohřbeno. Ale, při uklízení po jedné ze zkoušek jsem narazil pod podiem na filmové kotouče. Pod spoustou krabic byl i jeden 16mm film. Svaťa Řemelka (náš největší pamětník z divadelních ansáblu) připomněl, že tady býval filmový kroužek. Místnost kde se našly kotouče sám po spoustě letech otevřel – byla zabouchnutá. A ta místnost byla malá promítárna a filmová laboratoř. Říkam, když jsou tu filmové kotouče, mohla by někde být i promítačka. A skutečně, promítačku, byť v rozpadu, jsme našli. Měl jsem novou hračku na spravení…

Tenkrát mě ještě nenapadlo, že by se s tím dalo dělat letní kino. Říkal jsem si, seženu staré němé amatérské filmy a budu je na koncertech promítat ke klavíru… To co mě nejvíc mrzelo, bylo, že trávím dva měsíce nad zprovoznění stroje, který nebude můj a který se bude muset vrátit po opravení zase do kulturáku. Ale – na té kulturácké jsem přišel, jaké všechny vady promítačky mají, že se musí rozebrat do posledního ložiska, pokud jim má člověk věřit. Přeci jen ty filmy už jsou dnes jednak vzácné a svým stářím i dost křehké – a hořlavé.

Přišel další problém. Tyhle promítačky už všechny instituce vyřadily a daly do sběru. Na  Opavsku nepřežila ani jedna. Občas někdo nefunkční stroje prodává v Praze. Kamarád obešel pražské kinobazary s odpovědí – tyhle promítačky už se pár let skoro neobjevují. Já byl navíc ještě náročnější – slídil jsem po posledním modelu z roku 1984, který Meopta vyrobila. Ten model je totiž nejméně poruchový, nejmíň opotřebovává filmy atp. Jenže těch už se moc nevyrobilo, protože TESLA v té době začala školy zásobovat VHS přehrávači a promítačkám odzvonilo. V témže roce, kdy se poslední model začal vyrábět, jeho výroba taky skončila.
Po zruba třech měsících slídění však přistálo štěstí. Staré ještě elektronkové promítačky se běžně prodávají za 3000 korun za kus, a to jsou nefunkční… Mně se podařilo koupit dva vysněné moduly, navíc téměř nepoužívané, za 2000 korun včetně převíječek, lepiček, lepidel. Kulturní dům Kopřivnice-Lubina je vyřadil a hodil někam do sklepa. Lidi z kulturáku se je pokusili neúspěšně prodat na Aukru (protože tomu nerozuměli a špatně nafotili, tak to nikdo nekoupil). V době největšího šrumu zkouškového období jsem pro promítačky do Kopřivnice jel. Původně jsem chtěl obě dvě opravit a jednu dál prodat, aby se mi vrátily vložené peníze. Nakonec mi to bylo po jejich prohlédnutí líto a dal jsem se oprav obou kusů.
Nejenže se musí promítačky rozebrat do posledního ložiska, bylo třeba znovu vyrobit i některé mechanické části a přepájet celou elektroniku. Protože promítačky byly ve stavu, kdy fungovaly spíše na pobouchání po dobu 3 minut. I jeden špatný kontakt u relé zapříčiní, že se například rozsvítí projekční lampa, ale nerozjede se motor. Během mžiku film hoří… Většina promítaček se mimochodem vyřadila proto, že se rozpadl speciální hnací řemen a náhradní se nedal sehnat. Já je musel, podobně jako zvukové žárovky, objednávat až v USA. Výkonové projekční lampy naštěstí prodával jeden starý radioamatér – originály od Tesly. Koupil jsem jich šest po 60 korunách. Mám ještě 4 náhradní a jednu vždy s sebou u promítání. Stejně tak jednu lampu náhradní pro prosvětlování zvukové stopy.
Promítačky už tedy byly funkční. Jenomže tím, že jsem spravil obě dvě, neměl jsem žádnou na náhradní díly. Rozeslal jsem echo mezi učitele a známé. Ale opět stejné zjištění – promítačky nikde nejsou. Během zápočtového týdnu jsem kývnul na nabídku Karla Vrtěla z Domu dětí Olomouc, jestli bych nejel na soustředění elektrotechnické na Pohořany. Řekl jsem si, že potřebuju provětrat hlavu a rád uvidím staré známé. Tak jsem se tam vypravil a zmínil se, co kuju s promítačkama. A Karel Vrtěl řekl – my jsme na baráku jednu měli. Už je vyřazená. Převíječky a lepičky už jsme vyhazovali, ale promítačka je možná ještě pořád někde uložená.
Když jsem se stěhoval z kolejí, zastavil jsem se v Olomouci. A skutečně, promítačku jsem dostal, za pět minut dvanáct. Možná už by dnes byla ve sběru. Ptám se: a ten filmový kroužek, to si tady děcka natáčely filmy a pak promítaly? A Karel: né. Ještě před sedmi lety se na tom dělal filmový klub, než šel promítač do důchodu. – A odkud brali filmy? Zeptal jsem se. – Normálně, to se půjčovalo odněkud z Prahy. A v tu chvíli mi problesklo hlavou: proboha, pokud si půjčovali filmy ještě v roce 2003, musí to snad jít i dnes!
A skutečně, ačkoli na internetu nebyla jediná zmínka o 16mm filmech – krom toho, že se většina po revoluci rozkradla – po dvou týdnech hledání a obesílání filmových institucí, které tady zůstaly, jsem získal prvního distributora a vytvořil první seznam dostupných titulů. Měl jsem černé na bílém, co můžeme odpromítat a vypravil jsem se za Radkem Přibylou, správcem zámku.
Štěstí mi přálo, takže jsem jej zastihl. Řekl jsem o svém nápadu, že se s tím nechci nijak vnucovat, ale myslím si, že by to mohlo být zajímavé. A Radek na to: no a proč chceš červené nádvoří? Podle mě je na promítání ideální nádvoří Bílého zámku. Pojď, půjdeme se na to podívat. Že dostaneme k dispozici nově zrekonstruované nádvoří a budeme první veřejnou akcí po spoustě let, jsem vůbec nečekal. Navíc to prostředí pro promítání filmů se ukázalo jako skutečně ideální. Když by pršelo, tak lidi mohou sedit i v průchodu, kteý je uprostřed nádvoří. Nové záchody k dispozici a navíc povolení vlastního jídla a pití – paráda.
Druhý den už jsem pobíhal po nádvoří s pásmem a měřil projekční vzdálenost, jakou optiku použít a jak vyrobit velké plátno. Pak už to byl jen jeden velký shon. Schůzka se starým místním promítačem a prokonzultování konstrukce plátna, výkonu promítaček a pro jak velý rozměr můžeme počítat, že to lampa ještě osvítí… 5 dní jsme stavěli samotnou konstrukci plátna, sháněli jsme vhodný materiál pro projekci, pán, který promítal Help od Beatles po revoluci si zopakoval to, co se naučil před lety a se svou ženou nám sešili krásnou projekční plachtu. Nakonec se konstrukce zdařila a vypadá, myslím si, dobře. Rozměry plátna jsou cca 4x3m a je ve výšce 1,7 metrů.
Krom toho jsme museli vyřešit ozvučení, jak promitačky připojit na externí zesilovač, vyrobit externí zesilovač, koupit vhodné reprobedny atp. Ale – vše se podařilo, při prvním promítání se vychytaly mouchy a teď jsou lidi nadšení. Protože přímo mezi nimi sviští kotouče, z filmu mají úplně jiný zážitek. Všechna okolní kina jedou z projektorů a podle mě je trapné, když se z Windows XP spouští AVI. No nevím… A pak koukat na pixely. Jinak – udělat letní kino podobné kvality s projektorem s podobnou svítivostí a rozlišením (i když rozlišení bude mít filmový pás nakonec vždy vyšší), stál by nás přibližně 200 000 korun. Oživit promítačky sice stálo spoustu práce a času, ale v postatě pořizovací náklady našeho vybavení byly 20 000 korun, tedy 10x míň. A vzhledem k zájmu lidí a tomu, že na dobrovolné vstupné skutečně přispívají, se ta suma časem, pokud nebude moc pršet, vrátí…
Nezbývá než poděkovat Radku Přibylovi a ostatním zaměstnancům zámku za to, jak kooperují. Vše podstatné nám půjčují. Je třeba si uvědomit, minimálně takové 2 kW letní kino ze sítě bere. A taky to, že propůjčení až 200 židlí a spousty laviček by jinde nebylo tak samozřejmé. Zámek je zkrátka na kulturní akce připraven. Ale za to, že to vše poskytuje zdarma, mu patří velký dík. Protože bychom pochopitelně promítali prdlačku, kdybychom museli platit ještě pronájem prostor… Naštěstí lidi, kteří vědí, že na kultuře se až tak nerýžuje a potřebuje ještě pomoci, nevymřeli :-) .
Tak někdy příště na letním kině!

Richard Vacula